,,A to přijdeš jen tak, nebo zase něco potřebuješ??´´ odhalila mě hned po telefonu, když jsem zjišťovala, jestli na mě má čas. Přece jen nikdy nevim, jestli třeba nemá domluvený nějaký to rande.
Reklama
,,No ani zas tak ne, jen se chci prostě stavit, to nemůžu?´´ nechtěla jsem ji hned říkat, že potřebuju prachy.
,,Jo, odpoledne jsem v obchodě, tak se zastav...´´ no vida, že mě to netrklo dřív. Nakoupim si u mámy, na její účet a třeba to srovná něco jako : Můžu si od u tebe odpracovat. Každopádně doufám, že už má tu novou kolekci, o který mluvila už před dvěma týdny.
,,Tak co že to po mě chceš?´´ zeptala se mě, když jsem dosedla na pult.
,,No představ si, že jedeme na dovolenou...No a ve finále...Nemám co na sebe...´´ postěžovala jsem si nad svým krutým osudem.
,,No a co já s tím?´´ ušklíbla se. Čekala jsem, že přijde něco jako, že kapesný od ní dostávám, tak ať si nestěžuju. Opak byl ale pravdou, zeptala se mě na všechny věci, který potřebuju a udělala něco, co jsem fakt jakože nečekala. zavřela obchod a vyrazily jsme na nákupy. Jak dlouho už jsem s mámou nikde takhle nebyla. Najdnou mě popadla taková nostalgie. Jaký by to asi bylo, kdyby se naši nerozvedli a žili jsme pořád spolu jako před tím. Bez hádek a podobně.
,,mami? Nechybí ti to?´´ nemohla jsem si tu otázku odpustit.
,,Co myslíš?´´
,,No...že už prostě nežijeme všichno spolu...´´
,,Ale broučku, o tomhle už jsme přece mluvili. ´´
,,Já vím, ale...No, ty žiješ sama s tím štěkacím, já s tátou, ve finále každej sám...Nevim, vůbec si nepřipadám jako v normální rodině.´´
,,Jak každej sám? táta se o tebe nestará nebo co?´´
,,Ale jo stará...Jen je to takový zvláštní víš. Táta má teď hodně práce a ty čtyři jsou u nás taky pořád, takže sama rozhodně nejsem, ale je to prostě divný...´´
,,Zlato, víš jaký to přece bylo...Rozešli jsme se, protože jsme si s tvým tátou přestali rozumět a ani jeden jsme nechtěli, aby ty naše hádky měli nějakej dopad na tebe. Věř mi, že je to takhle lepší...´´ usmála se a pohladila mě po tváři. No a sentimenet je fuč. Je pravda, že ty poslední měsíce, co byli naši spolu, se hádali prakticky nonstop a opravdu to bylo k nevydržení. Teď mi to připadá, jako by byli od sebe celý století, ale ve finále jsou to cca 2 roky, co se máma odstěhovala. A ne teda daleko...ty dvě ulice :D
Asi to beru všechno už jinak, když jsem byla skoro dospělá, když se rozváděli. Neumim si představit, že by se rozešli a já byla ještě malý dítě. No nic, konec přemejšlení nad kravinama.
,,Co tyhle plavky? ´´ odvedla jsem debatu někam jinam. ,,Nevypadaj špatně, ale nemáš do nich prsa broučku...´´ div mě nevysmála. No dobře, v tomhle směru jsem se docela potatila :D
Nakonec jsem domů stejně odcházela s narvanýma taškama. Takže mise splněna. Stejně jsem ale ze všeho měla divnej pocit. Sentiment ohledně našich a celý naší rodiny mě rozhodně nepřešel. Nějak bych v tu chvíli dala všechno za to, aby naši byli třeba jen na jedinej den zase spolu. Tak nějak si to všechno připomenout. Většina lidí v mým věku odmítá jezdit na dovolenou s rodičema. Já bych naopak jela hned, ale vím, že by to nedopadlo dobře. V tom lepším případě by se vydrželi nehádat možná půlku cesty tam.
Domů jsem se vrátila až večer. ,,No kde jsi takovou dobu? Zítra ráno odjíždíme a ty nemáš ani sbaleno! Suzie, kdy už se naučíš trochu zodpovědnosti?´´ vyjel na mě táta, sotva se za mnou zabouchly dveře.
,,Prosím tě klid. Sbaleno mám za 10 minut...´´ všechno jsem přece měla na háku a žádnej stres.
,,No tak to tě chci vidět...Hlavně ne, že zítra budu poslouchat, co všechno jsi zapomněla...´´
,,Nejsem ty...Ty stresuješ kvůli každý kravině...´´