Dívám se jak se ode mě vzdaluješ,jak tiše padáš dolů,sám....
Hlasy lidí kolem společně s výčitkami,zradou a bolestí mě obepínají jako smyčka na krku zatracenců.
Slyším jak na mě voláš,křičíš Rette Mich,ale tvůj hlas utichá v sadě ze žulových kamenů
Všichni se na tebe dívají a ty pořád klesáš...
Všichni jen nehybně stojí v kruhu jako hejno černých vran,ale nikdo ti nepomůže...Vzdaluješ se..Snažím se tě zachytit,ale korbné provazy tě pořád spouští níž a níž...Na dno hliněné jámy...Chci jít za tebou ale obklápí černé společenství,jako havrani jen tiše stojí a sleedují tvůj pád.
Dívají se na mě s nenávistí v očí..Za zradu...
Byl jsi pro mě všechno a nic..Teď mluvím,ale mlčíš...Ptám se tě proč,ale neodpovídáš.Jen tiše ležíš a díváš se na mě skrz zavřené oči přes černý hladký satén a naleštěné dřevo,na které dopadá špinavá a zatuchlá hlína.Vím že mě slyšíš,že chceš abych šla za tebou,křičíš zachraň mě,ale tvůj hlas zní tak tiše,skoro neslyšně...Nerozumím ti...Jsi moc daleko.
Vzdáváš boj za svobodu.Ptám se proč,ale ty zase jenom mlčíš...
Chci tě vidět,naposled se podívat do tvých očí,naposled tě pohladit po jemné kůži,naposled slyšet tvůj hlas.
Natahuju k tobě ruce,ale ty je nevidíš..Křičím na tebe ale neslyšíš...
Dopad co bude následovat nás rozdělí,ale ne navždycky..Jednou budeme spolu,jednou a napořád.Pak už nikdy neuvidím slzy na v tvých očích jako při našem posledním setkání.Už nikdy neuslyšim výčitky vzteku a bolesti,už bude dobře.
Všechno zmizí,zůstanou jen vzpomínky na fotkách.Zůstane život na řádcích papíru,slova uchovaná v mysli...
Ještě poslední pohled než poslední kousek zahrne ta špinavá hlína,poslední slova,poslední pohled a poslední okvětní lístek padá za tebou stejně jako moje mysl.
Tiše odcházím,nevím kam..Jdu za svým srdce,kam mě vede.Znám to tady,rozpoznávám naše jména na kůře stoletých stromů,ale nezastavuju se..Jdu pořád dál a dál,i když neznám cestu.
Zbývá poslední krok co nás odděluje.Poslední nádech...
S tvým obrazem v mysli jdu blíž a pak už jen padám.Zavřu oči a vidím že se usmíváš..Letím vzduchem a před očima mám jenom tebe.
Najednou je ticho...Ohlušující ticho které nemůžu a neumím rozpoznat.
Chci slyšet tvůj hlas,chci slyšet tvoje kroky,když mi jdeš na pomoc,ale nic..Jenom ticho,tma a zase to ticho...
Uvidíme se ještě?Ptám se pořád dokola,ale odpověď nepřichází...Čas nejde vrátit zpátky a já nemůžu dál.Stojím uprostřed černý místnosti bez dveří a oken.Sama,jako když ty jsi padal hloub a hloub,úplně sám,bez pomoci...
Nikdy už se předemnou neotevře světlo,nikdy už se na mě neusměje tvoje tvář...Tohle všechno je trest...Za zradu,za bolest,za tebe...
Odpusť mi...