OČI
Stojím v místnosti,pro někoho prázdné,ale pro mě...Stojím a dívám se do očí dvou osob,pro mě znamenajících všechno...
Dívají se na mě prosebným pohledem,strašně bych chtěla umět se dívat stejně,vidět všechno jako oni...Nemůžu.Sama sebe se ale ptám proč....Proč nemůžu být jako oni...Proč musí být všechno na mě....Stojí přede mnou dvě osoby,které miluju nadevšechno na světě,ale proč musí být dva???Rozhodla sem se pro jedny z těch očí...pro upřímně vzhlížející a vlastnící na první pohled upřímné,citlivé a lásky plné srdce.Tak moc jsem jim věřila,tak moc jsem je milovala,proč zrovna tyhle oči museli zradit?
Jediným omylem jsem zničila život sobě i těm druhým očím...Měla jsem možnost volby tak proč tohle?Co se stalo s tou upřímností?Co se stalo s tou láskou a něhou,kam se ztratily ty jiskřičky naděje a všech pocitů mísících se v temnotě čokoládových očích,na které myslím dnem i nocí a bez ustání se mi opakují chvíle kdy ty oči patřily jenom mě...Já byla ta jediná,jenom já jsem mohla vidět to co ostatním bylo a zůstane upřeno....Proč ty oči navždycky odešly a nechaly mě tady stát a dívat se do studny lží a podvodů...Do nádoby zrady a hořkosti,jenž tady zůstaly po odchodu nejmilovanějšího člověka...Nic mi nezbylo,jenom sebelítost,zrada...Ale je tady ještě něco...Ještě jeden člověk podobný mojí lásce,jeden jediný může pochopit a utěšit všechny city ve mně.Ale jeho láska umřela s mým rozhodnutíma tak mi nezbývá nic jiného než smířit se s bolestí a nebo se od ní osvobodit.Vím že pak moje duše nikdy nebude mít klid,ale nebude trpět tou nesnesitelnou tíhou nenávisti,zloby,lásky a oddanosti...Zbývá poslední pohyb,jeden krůček od svobody,od tak dlouho očekávaného a vytouženého klidu...Beru do ruky ten tenký kousek plíšku a udělám to...Jenom tenký řez mojí kůží mě donese tam...Na věčnou svobodu...Tenký proužek sametově rudé krve mi stéká po zápěstí a skapává na zen,kde se po chvilce tvoří kaluž všech mích pocitů.Zvolna ze mě opadává všechen strach z neznáma a já padám do ticha a tmy...Nechávám se unášet proudem a lehkým vánkem,jenž mě nese do spárů nového života....
Ale najednou toho lituju,zdá se mi že slyším hlas člověka,jehož činy mě donutili udělat to,co jsem vlastně nikdy udělat nechtěla...Nezdá se mi to,volá na mě,chce abych se vrátila,ale já nemůžu,už nemůžu dál žít v obavách z další zrady,z další bolesti způsobené jediným činem a jediným člověkem.....Už ne!!!
Stojím teď u kamene,v němž jsou vytesány slova vzbuzující ve mně lítost a vztek...Nenávidim se za to co jsem provedla....Stojím u vlastního hrobu a pozoruju slzy padající z těch nádherných očí co jsem tak milovala,miluju a milovat budu vždycky,na tom ani smrt nic nezmění.Kéž bych se ho mohla dotknout a zašeptat něco co chci říct už tak dlouho,jenom jediný dotyk,jediné pohlazení jeho jemné tváře a pak zašeptat ty dvě sladká slova...Zašeptat ,,Miluji tě...´´
Jenom tohle,nic víc....Proč mi to není dovoleno.Je to to jediné co chci udělat....
Zvedne ke mně oči,na chvíli se mi zdá že mě vidí,jeho uslzené oči se dívají do mých....
,,Odpusť mi...´´zašeptá do ticha a odchází...Už navždycky....Netuší že díky těmhle slovům osvobodil mojí duši....
Lásko děkuju....
Konec