Co bude dál?

22. červenec 2020 | 16.26 | rubrika: Jednodílné ff

 CO BUDE DÁL???KDO Vĺ....

,,Sisinko,vstávej...Potřebuju aby si mi došla na nákup,zapomněla sem koupit mouku...´´prosila babča v 7 hodin ráno...Říkala sem si,že je to nelidský vstávat takhle brzo a ještě k tomu o víkendu a zvlášť,když sem před dvěma hodinama přišla z diskotéky...,,Cože???Teď???Babi já sem doma dvě hodiny,jestli ti to nevadí...´´skučela sem z podpeřiny....,,Sisino to je tvoje blbost,koukej vstávat,máma není doma tak dělej...´´vyjela na mě a já,jelikož nestojim o žádnej průser sem teda neochotně vstala,oblíkla se,namalovala a mohla vyrazit.Do obchodu sem se teda dostala asi až v 9,ale to je detail...Přece neřekla v kolik tam mám jít ne...No a to bych nebyla já,kdybych si ne cestu zpátky nekoupila něco dobrýho.Tentokrát sem oželila sušenku,protože sem měla děsnou žízeň taki sem se rozhodla pro Red Bull.Moje druhý nejoblíbenější pití,první je Semtex,ale ten tam zrovna neměli.Hm...super.Red Bull je vysoko a já prcek na něj samozřejmě nedošáhnu.Chvilku sem tam tak trapně poskakovala a pak přišel nějakej dreadatej kluk a vzal zrovna čtyry...,,Moch by si mi taky jeden sundat???´´zeptala sem se opatrně.Ten kluk se na mě usmál a mě málem trefil šlak.,,Do prdele...´´pronesla sem.,,Cože???´´leknul se ten kluk a divim se že mu nevypad piercing z hu..teda z pusy.Přede mnou stál Tom Kaulitz a podával mi Red Bull.,,D-Díky...´´vykoktala sem,vzala mu Red Bull z ruky a pádila ke kase.Při mý smůle stál hned za mnou a já ani neměla odvahu se s ním bavit...Rychle sem zaplatila a pádila ven.Vyjdu hezky před market a co nevidim...Předemnou stepujou Bill,Gustav a Georg.,,Hm..super...´´říkám si a popojdu kousek dál a rozdělávám si Red Bull.,,No sláva,kde seš???To chceš,aby sme tady umřeli žízní???´´sjel ho Bill,ale Tom ho vůbec neposlouchal.Jak sem zjistila tak na mě pořád koukal.,,Kam to pořád čumíš???´´ptal se ho Gustav.Já vim je to blbý takhle odposlouchávat,ale tohle fakt nešlo přeslechnout a navíc komu se kdy poštěstí slyšet rozhovor Tokijců...,,Koukám taky stejný pití...´´řekl někdo za mnou.Mimochodem sem celou dobu byla ke klukům zády.Otočila sem se a stál tam Bill.,,Hmm...A co jako???´´dělala sem drsňačku.Přece si nemůže myslet,že se mu složim k nohám ne...Chvilku jen tak koukal a nebyl schopnej slova.,,Co tak vejráš???´´zeptala sem se ,,drsně,,.,,Nic jen tak...Já já sem...´´koktal a já mu hned skočila do řeči.,,Bill Kaulitz já vim..´´usmála sem se.,,Ty mě znáš???´´zeptal se trochu překvapeně.,,No jasně...Líbí se mi vaše hudba...´´řekla sem pochvalně.,,Díky...Nechceš jít na chvilku k nám???Máme teď čas...Teda myslim jenom k autu,páč jedeme do Prahy...´´zval mě Bill na pokec s ostatníma.,,Jasně proč ne...´´řekla sem a šla za ním.,,Víš Bille vlastně bych ti měla poděkovat...´´řekla sem.,,Mě a za co???´´vyjukaně se na mě podíval.,,No za to kdo teď sem...Dřív sem neměla vlastní názory a podřizovala sem se druhej.Pak sem ale četla rozhovor,ve kterým si říkal,že každej by měl bejt to co opravdu je a chvat se tak jak chce a tak....Ty si mi otevřel oči a teď sem to co tady stojí před váma.´´vysvětlila sem mu to a on vypadal že ho to tak trošku dojalo...,,Ježiš tak to mě...překvapilo,že máme na tebe takovej vliv...Ale popravdě nevypadáš jako naše fans...´´řekl Bill.,,Já vim,ale já nejsem ta co padá hvězdičkám kolem krku...Sem sice hrozně ráda,že sem vás poznala,ale fakt nemám potřebu vyřvávat že vás miluju a skákat z mostu,jenom proto že vás nemůžu mít...No a dál znáte čeho sou ty holky schopný...´´přiznala sem se.Kluky teda pobavilo jakým tónem sem to říkala a tak se mohli po smíchy.,,No hele kluci já už budu muset jít,aby se babča náhodou nezbláznila.´´řekla sem omluvně klukům.,,Jasně...tak se měj a neskákej z mostu...´´zašklebil se Gustav.,,Jo a kluci co kdyby ste se mi podepsali???´´navrhovala sem jako správná fans.Kluci se mi podepsali a já sem byla připravená k odchodu,když mě Tom zastavil.,,Dáš mi svoje číslo???´´zeptal se trochu nervózně.Zamyslela sem se a rozhodla se,že ho trochu pozlobim.,,No když mi řekneš jeden jedinej rozumnej důvod proč bych ti ho měla dávat tak možná i jo...´´řekla sem a kluci se začali tlemit.,,Tak ta ti to dala Tome...´´tlemil se Georg a byl k nezastavení...,,No třeba abych ti moch zavolat...´´řekne po chvilce přemejšlení Tom.,,Tak hele tohle znám...Já ti dám svoje číslo,ty se mi pár let neozveš a pak mi bude volat někdo kdo bude tvrdit,že to číslo má od tebe...´´řekla sem a Tomovi spadla čelist.,,Ale ale ale já já......´´koktal Tom a kluci se zas váleli smíchy.Nakonec sem jim to číslo dala.Napsali si ho všichni do mobilu.Ale podmínka byla že mi daj všichni to svoje...Tak sme se rozloučili a já se čtyřma číslama pádila domů...
Asi po tejdnu sem si psala s Gustíkem a zrovna mi psal že se mu líbim.V tom měla ale napadla otázka...Co bude dál???Uvidim se s nima ještě???Kdo ví....

Oči

22. červenec 2020 | 16.25 | rubrika: Jednodílné ff

OČI
Stojím v místnosti,pro někoho prázdné,ale pro mě...Stojím a dívám se do očí dvou osob,pro mě znamenajících všechno...
Dívají se na mě prosebným pohledem,strašně bych chtěla umět se dívat stejně,vidět všechno jako oni...Nemůžu.Sama sebe se ale ptám proč....Proč nemůžu být jako oni...Proč musí být všechno na mě....Stojí přede mnou dvě osoby,které miluju nadevšechno na světě,ale proč musí být dva???Rozhodla sem se pro jedny z těch očí...pro upřímně vzhlížející a vlastnící na první pohled upřímné,citlivé a lásky plné srdce.Tak moc jsem jim věřila,tak moc jsem je milovala,proč zrovna tyhle oči museli zradit?
Jediným omylem jsem zničila život sobě i těm druhým očím...Měla jsem možnost volby tak proč tohle?Co se stalo s tou upřímností?Co se stalo s tou láskou a něhou,kam se ztratily ty jiskřičky naděje a všech pocitů mísících se v temnotě čokoládových očích,na které myslím dnem i nocí a bez ustání se mi opakují chvíle kdy ty oči patřily jenom mě...Já byla ta jediná,jenom já jsem mohla vidět to co ostatním bylo a zůstane upřeno....Proč ty oči navždycky odešly a nechaly mě tady stát a dívat se do studny lží a podvodů...Do nádoby zrady a hořkosti,jenž tady zůstaly po odchodu nejmilovanějšího člověka...Nic mi nezbylo,jenom sebelítost,zrada...Ale je tady ještě něco...Ještě jeden člověk podobný mojí lásce,jeden jediný může pochopit a utěšit všechny city ve mně.Ale jeho láska umřela s mým rozhodnutíma tak mi nezbývá nic jiného než smířit se s bolestí a nebo se od ní osvobodit.Vím že pak moje duše nikdy nebude mít klid,ale nebude trpět tou nesnesitelnou tíhou nenávisti,zloby,lásky a oddanosti...Zbývá poslední pohyb,jeden krůček od svobody,od tak dlouho očekávaného a vytouženého klidu...Beru do ruky ten tenký kousek plíšku a udělám to...Jenom tenký řez mojí kůží mě donese tam...Na věčnou svobodu...Tenký proužek sametově rudé krve mi stéká po zápěstí a skapává na zen,kde se po chvilce tvoří kaluž všech mích pocitů.Zvolna ze mě opadává všechen strach z neznáma a já padám do ticha a tmy...Nechávám se unášet proudem a lehkým vánkem,jenž mě nese do spárů nového života....
Ale najednou toho lituju,zdá se mi že slyším hlas člověka,jehož činy mě donutili udělat to,co jsem vlastně nikdy udělat nechtěla...Nezdá se mi to,volá na mě,chce abych se vrátila,ale já nemůžu,už nemůžu dál žít v obavách z další zrady,z další bolesti způsobené jediným činem a jediným člověkem.....Už ne!!!
Stojím teď u kamene,v němž jsou vytesány slova vzbuzující ve mně lítost a vztek...Nenávidim se za to co jsem provedla....Stojím u vlastního hrobu a pozoruju slzy padající z těch nádherných očí co jsem tak milovala,miluju a milovat budu vždycky,na tom ani smrt nic nezmění.Kéž bych se ho mohla dotknout a zašeptat něco co chci říct už tak dlouho,jenom jediný dotyk,jediné pohlazení jeho jemné tváře a pak zašeptat ty dvě sladká slova...Zašeptat ,,Miluji tě...´´
Jenom tohle,nic víc....Proč mi to není dovoleno.Je to to jediné co chci udělat....
Zvedne ke mně oči,na chvíli se mi zdá že mě vidí,jeho uslzené oči se dívají do mých....
,,Odpusť mi...´´zašeptá do ticha a odchází...Už navždycky....Netuší že díky těmhle slovům osvobodil mojí duši....
Lásko děkuju....
Konec

Zrada

22. červenec 2020 | 16.21 | rubrika: Jednodílné ff

Dívám se jak se ode mě vzdaluješ,jak tiše padáš dolů,sám....
Hlasy lidí kolem společně s výčitkami,zradou a bolestí mě obepínají jako smyčka na krku zatracenců.
Slyším jak na mě voláš,křičíš Rette Mich,ale tvůj hlas utichá v sadě ze žulových kamenů
Všichni se na tebe dívají a ty pořád klesáš...
Všichni jen nehybně stojí v kruhu jako hejno černých vran,ale nikdo ti nepomůže...Vzdaluješ se..Snažím se tě zachytit,ale korbné provazy tě pořád spouští níž a níž...Na dno hliněné jámy...Chci jít za tebou ale obklápí černé společenství,jako havrani jen tiše stojí a sleedují tvůj pád.
Dívají se na mě s nenávistí v očí..Za zradu...
Byl jsi pro mě všechno a nic..Teď mluvím,ale mlčíš...Ptám se tě proč,ale neodpovídáš.Jen tiše ležíš a díváš se na mě skrz zavřené oči přes černý hladký satén a naleštěné dřevo,na které dopadá špinavá a zatuchlá hlína.Vím že mě slyšíš,že chceš abych šla za tebou,křičíš zachraň mě,ale tvůj hlas zní tak tiše,skoro neslyšně...Nerozumím ti...Jsi moc daleko.
Vzdáváš boj za svobodu.Ptám se proč,ale ty zase jenom mlčíš...
Chci tě vidět,naposled se podívat do tvých očí,naposled tě pohladit po jemné kůži,naposled slyšet tvůj hlas.
Natahuju k tobě ruce,ale ty je nevidíš..Křičím na tebe ale neslyšíš...
Dopad co bude následovat nás rozdělí,ale ne navždycky..Jednou budeme spolu,jednou a napořád.Pak už nikdy neuvidím slzy na v tvých očích jako při našem posledním setkání.Už nikdy neuslyšim výčitky vzteku a bolesti,už bude dobře.
Všechno zmizí,zůstanou jen vzpomínky na fotkách.Zůstane život na řádcích papíru,slova uchovaná v mysli...
Ještě poslední pohled než poslední kousek zahrne ta špinavá hlína,poslední slova,poslední pohled a poslední okvětní lístek padá za tebou stejně jako moje mysl.
Tiše odcházím,nevím kam..Jdu za svým srdce,kam mě vede.Znám to tady,rozpoznávám naše jména na kůře stoletých stromů,ale nezastavuju se..Jdu pořád dál a dál,i když neznám cestu.
Zbývá poslední krok co nás odděluje.Poslední nádech...
S tvým obrazem v mysli jdu blíž a pak už jen padám.Zavřu oči a vidím že se usmíváš..Letím vzduchem a před očima mám jenom tebe.
Najednou je ticho...Ohlušující ticho které nemůžu a neumím rozpoznat.
Chci slyšet tvůj hlas,chci slyšet tvoje kroky,když mi jdeš na pomoc,ale nic..Jenom ticho,tma a zase to ticho...
Uvidíme se ještě?Ptám se pořád dokola,ale odpověď nepřichází...Čas nejde vrátit zpátky a já nemůžu dál.Stojím uprostřed černý místnosti bez dveří a oken.Sama,jako když ty jsi padal hloub a hloub,úplně sám,bez pomoci...
Nikdy už se předemnou neotevře světlo,nikdy už se na mě neusměje tvoje tvář...Tohle všechno je trest...Za zradu,za bolest,za tebe...
Odpusť mi...

Anděl

22. červenec 2020 | 16.16 | rubrika: Jednodílné ff

[ Pokračování článku ]
| přečteno: 25x